Historie zámečnictví

Mělo se za to, že kovář kuje železo a zámečník piluje, kovář materiál seká a zámečník řeže, kovář železo probíjí a zámečník vrtá. Převažovalo to, že zámečník vyráběl za studena a předměty byly provedeny precizněji než od kováře, který pracoval za horka a s ne tak přesným tvarováním. Zámečník míval technické znalosti kováře a v podstatě i jeho dílenské vybavení. Kovář však málokdy vlastnil a užíval celý soubor zámečnického dílenského zařízení, zejména obráběcí stroje. Na venkově obyčejně zastoupil zámečníka dovednější kovář. K většímu rozdílu mezi kováři a zámečníky došlo ve druhé polovině 17. století. Způsobil to vynález krytých francouzských zámků, které pak vyráběli i zámečníci. Ti také vyráběli ozdobné svícny, kostelní mříže, balkónové mříže, brány, dveřní závěsy, zámky, kliky, klepadla, zábradlí, nábytková kování na skříně a truhly a další výrobky. Zámečnické práce se těšily velké oblibě i v 18. století . V 19. století pak nenacházely takový odbyt. Výroba se orientovala převážně na stavební kování a umělecké zámečnictví rychle ale jistě zanikalo. Po druhé světové válce nastal celkový útlum kovářství a to jak uměleckého tak venkovského, zvláště v době socialismu bylo kovářství téměř na vymření a teprve v 70. letech nastala renesance uměleckého kovářství, kdy znovu začala být ceněna ruční práce. Dnes je slovo zámečnictví spojováno i s výrobou zámků a klíčů, ale správně se toto odvětví nazývá zámkařství.

Čerpal jsem z webu (www.poznejte-remesla.cz)